Příběhy z domácího hospice
ZEMŘEL MILOVÁN.
Dva dny v péči domácího hospice, avšak uprostřed milující rodiny obklopen jejich péčí a láskou.
Tento příběh se odehrál zhruba před dvěma roky v jedné malé severočeské vesničce s rybníkem plným žab. O pana P. pečoval tým domácí péče Hospice sv. Štěpána v Litoměřicích.
Pana P. jsme do péče přijali v pátek. V tento den se také od našeho zdravotnického týmu poprvé dozvěděl vše o své diagnóze a nezvratně blížícím se konci svého života.
Byl touto nečekanou situací zaskočen.
Měl však velké štěstí na milující a soudržnou rodinu. Manželka, tři dcery s manžely a několik vnoučat.. Ti všichni se ve chvilce stali jedním velkým pečovatelským týmem. Tak jako děti pomáhají při koupání miminka, bylo pro ně samozřejmé pomáhat v péči o dědečka, každý podle svých možností. Nikdo z dospělých je neodháněl, nikdo neřekl: "Děti běžte ven!" A tak mohl být dědeček po celou dobu obklopen těmi, které měl nejraději – svými dětmi i vnoučaty. Jeho odcházení se stalo pro tuto rodinu něčím tak samozřejmým, i když smutným. Zároveň je tato těžká situace vzájemně posilovala a všichni mohli tento jedinečný čas prožít spolu.
My jako tým jsme je v této sounáležitosti podporovali – a když se přišel na páníčka podívat jeho věrný psí přítel 
, jeho paní ho nejprve chtěla odehnat, snad aby nepřekážel zdravotníkům, ale pak stačilo malé gesto a pejsek mohl zůstat. A po celou tu dobu pak pobýval u svého pána spolu s ostatními členy rodiny. Dědeček se ho mohl lehce dotýkat a sem tam pohladit. Pan P. odcházel v klidu, smířený, obklopen vším, co měl rád. Když druhý den, v sobotu, pozdě večer zemřel, věrný pejsek klidně ležel u něj na posteli – loučil se se svým pánem.
Ten den byl završen tichým nočním rozhovorem nad zesnulým. Vzpomínáním na jeho život, na to jaký byl. My zdravotníci jsme zůstali s celou rodinou až do příjezdu koronera. Nikdo nezůstal sám - ani ten, kdo zemřel, ani ti, kdo zůstali.
Dva dny přinesly šok, strach i smrt. Ale i pomoc, klid, důstojnost, lásku a rodinnou pospolitost, důvěru, čas pro rozloučení a naději, že společně zvládneme i těžké chvíle a můžeme jít dál. Podle autentického vyprávění Kateřiny Buršové, zdravotní sestry domácího hospice.
Foto je ilustrační.