TATÍNEK
To, o co TATÍNEK celý život s láskou pečoval, žije a plodí dál.
Tatínek byl nemocný již dlouho. Byl v péči onkologů, absolvoval radioterapii i chirurgické zákroky. To ještě byla naděje na uzdravení. Měl silnou vůli, ale také dost fyzicky trpěl. Byl vždycky tvrdý k sobě samému i k okolí. Moc nestál o péči druhých osob.
Jeho stav se ale zhoršoval, a tak vzala péči do svých rukou maminka. Starala se o něj doma několik měsíců. Dávala léky, obvazovala, umývala. Pak jsme se rozhodli pro péči Domácího hospice.
Pracovnice hospice respektovaly domácí prostředí i naše způsoby. Naučily nás základní zdravotnické úkony. Pak už jsme se tak nebály a mnoho věcí jsme zakrátko zvládaly s maminkou samy. Jejich pomoc nám přinesla úlevu a klid. Pocit, že na to nejsme sami, nás osvobozoval. Od paní doktorky se mamince dostalo slov uklidnění a nezřídka i skutečného objetí a vřelé empatie, za což byla maminka velmi vděčna. Těšilo nás, že se zeptaly i na obyčejné věci – třeba jestli máme co jíst. Staraly se i o nás, abychom při té náročné péči nezapomínaly na sebe. Viděly, že jsme už opravdu unavené.
Tatínek chtěl zvládnout co nejvíc věcí sám. Do poslední chvíle se snažil alespoň sám napít brčkem piva, sám chodit na wc, bránil se plenám a podobným pomůckám, chtěl mít svou důstojnost…
Tatínek miloval své pole i zahradu. Dokonce se sám šel na ni podívat. Bylo pro něj důležité a uklidňující vidět, jak to, o co celý život s láskou pečoval, žije a plodí dál. Připomněl nám, že celý život psal zahradní deník. Chtěl, aby právě tohle velké dílo – zahrada - po něm zůstalo? Připouštěl si v tu chvíli, že jeho život jde do finále? Šeptal nám důležitá, ale nesrozumitelná slova. Pak něco napsal na papír, nebylo to však čitelné. Později jsem rozluštila, že napsal jméno své rodné vsi a číslo domu.
Díky tomu, že jsme mohla být s tátou doma, jsem zažila krásné chvíle, jako když jsem byla malá a tatínek mě uspával a držel za ruku. Teď, ve svých 46 letech, jsem držela za ruku já jeho. Lehávala jsem u jeho kanape na provizorním lehátku a celou noc poslouchala, jak oddychuje a modlila se za něj. Poslední noc si k nám lehla i mamka, obě jsme směly být u toho vzácného okamžiku tatínkova vydechnutí. Směly jsme ho propustit a mohly jsme se vnitřně smířit i rozloučit.
Děkujeme za vyprávění dobrovolnici Marii Mazancové.