Příběhy z domácího hospice
Šárka
Nestává se často, že by si o péči hospice volal pacient sám, ale tehdy, zhruba před třemi lety, se to zrovna přihodilo. Paní Šárka, které bylo tehdy něco málo přes 50 let, žila se svým partnerem nedaleko Litoměřic. Její muž byl však cizinec a čeština byla pro něj velmi složitou disciplínou – trošičku rozuměl, ale mluvit mu moc nešlo. No a většina týmu neumí zase tak dobře anglicky, až na světlé výjimky, takže tato péče v nás vyvolávala trochu obavy: "Půjde to, když si pacientka nebude schopná věci vykomunikovat sama a přeložit partnerovi? A můžeme naplno doprovázet pečujícího, se kterým se horko-těžko domluvíme na otevření brány, za kterou navíc bývá velmi ostrý pes?"
Ale bylo to třeba, a tak jsme do toho šli s tím, že prostě uvidíme. Domeček jako z pohádky uprostřed pastvin a na kraji lesíka, kam jsme jezdili jen těmi silnějšími auty a za dobrých podmínek. Cesta, tedy spíše jen vyjeté koleje, vedly přes pastviny. Takže jsme se naučily zastavit, rozhlédnout se po býkovi, otevřít ohradník, vjet, zavřít ohradník... a nezamotat pořadí, protože zavření v pastvině s býkem by nemuselo být úplně příjemné. Stejně jsme se naučily hlídat, zda je pan pes uzavřen, než vstoupíme na pozemek, podrbat ovečku a kozu, které nás chodily vítat, stejně jako dva kocouři – jeden nahatý a druhý mainský mývalí, který měl zase chlupů i za toho naháče. Angličtinu jsme v tom čase bohužel nestihly 
.
Asi půl roku mohla být Šárka doma. Postupem času se však její stav začal horšit, ulehla, bylo třeba podávat léky dávkovačem, tedy nepřetržitě. Začalo se ukazovat, jak moc je potřeba pořádně si popovídat s pečujícím, i skutečnost, že pečujícímu partnerovi docházely síly. Sám pečoval o svou ženu, a navíc o celou velikou smečku zvířat. Situace přestala být únosná. Proto se po několika měsících přesunuli spolu do lůžkového hospice, kde byl pro nemocnou zajištěn veškerý komfort a z pečujícího spadly běžné starosti o jídlo, pití, léky atd. – a mohl být plně přítomen jako partner.
Závěr života strávila Šárka doma, kde to měla ráda, a posléze v hospici, důstojně s plnou zdravotnickou péčí a hlavně spolu se svým milovaným mužem.
Jsme rádi, že jsme mohli být průvodci na jejich obtížné cestě, a že jsme jim tuto cestu alespoň trochu usnadnili. 