Příběhy z domácího hospice - jak to bylo v začátcích (2015)
Paní Č.
Máma od tří dětí, všechny dospělé (ač jedno jen těsně), jedno z nich mentálně na úrovni 8letého. Peněz moc není a domácí hospic nemá ještě smlouvu s pojišťovnou. Je třeba platit – ale z čeho?
A tak jsme si zkusili první slevu na péči, aby rodina byla v klidu, že se dá zařídit všechno. Stejně byly platby pro rodinu mimo jejich možnosti, ale domluvili jsme se, že až někdy budou mít z čeho, doplatí.
Tak, jako občas chodí pacienti z domácího hospice do lůžkového, tenkrát to bylo naopak – paní Č. se na lůžku v hospici stabilizovala, a tak jsme my, s týmem domácího hospice, nastoupili až po lůžkovém týmu.
Dávkovač léků jí do podkoží posílal léky proti bolesti a dušnosti. O dávkovač bylo třeba se pravidelně starat, bylo třeba přepichovat kanylu a také ošetřovat rány, a provázet celou rodinu.
Povedlo se zajistit i podporu od Nadace Dobrý anděl, a to i přesto, že podle rodného listu byli všichni členové dospělí. Dobrý Anděl uznal, že když má někdo duši dítěte, funguje jako dítě a potřebuje péči jako dítě, může dostat i jejich podporu – krásná ukázka lidskosti a individuálního přístupu. Díky, Andělé!
Při jednom z nočních výjezdů kvůli dušnosti bylo venku 35 stupňů a v chaloupce nešlo udělat průvan. Kyslíkový koncentrátor nefungoval, paní Č. nechtěla léky.
Říkaly jsme si: „ Co teď?“ Po chvíli přemýšlení jsme s dcerou posadily maminku na vozík a v kuchyni na ni otevřely lednici. Elektroměr málem explodoval, ale studený vzduch pomohl!
Nakonec jsme o paní Č. pečovali 200 dní, než v klidu doma zemřela.
Možná 6 nebo 9 měsíců měsíců po smrti paní Č. se v hospici objevily její děti a do poslední koruny dluh zaplatily.