"Jsem jen obyčejná žena, která se rozhodla prožít život s jedním mužem a s ním i zestárnout. Bohužel osud nám to, stejně jako tisícům dalších, ale zařídil jinak, a tak jsme byli vrženi do víru událostí, které si bohužel musí odžít každý, kdo se v životě setká s démonem rakovina.
Slíbila jsem mu, že pokud to jen trochu bude možné, nikdy do nemocnice nepůjde. Že se o něj budu starat do konce jeho dnů doma Tam, co to má tak rád, domov, který si sám vysnil, postavil, zařídil, udržoval. Asi jsem si v té chvíli ještě dost dobře neuvědomovala, co to bude obnášet .... A že existuje i domácí hospicová péče, jsem nevěděla.
Moje babička, když chtěla pozlobit mou matku, jí říkávala. „Ty mně stejně jednou šoupneš do starobince.“ Proto jsem si asi myslela o podobných zařízeních jen to nejhorší, že je to místo, kam se lidé dávají za trest.
Netušila jsem, že v dnešní době je vše úplně jinak. Nikdo o tom tehdy nikde nemluvil, žádný z lékařů, které jsme potkali o této alternativě nehovořil, protože asi nevěděl, že bychom o to stáli. Mezi lidmi obecně chybělo povědomí o těchto zařízeních. Vůbec o tom, kde existují, jak to v nich funguje a vypadá. A že zdravotníci za vámi domů mohou přijet i jinak, než jen s majákem a sirénou, anebo ze známosti.
Nakonec jsme se pro službu domácího hospice rozhodli.
Sestřička z domácího hospice mi vše vysvětlila, jak jejich pomoc funguje, řekla jim, že nejlepší hospic jsme my sami, tedy rodina a domácí prostředí. A že oni nám pomůžou. Budeme je mít v zádech.
Přijímat péči je stejně obtížné, jako ji dávat. Je to těžký okamžik.
Vše fungovalo naprosto bezvadně. Nejen z toho lékařského hlediska, ale hlavně z toho lidského. Podle potřeby - téměř každý den k nám dojížděli a pomáhali mi s péčí o nepohyblivého manžela. Dostala jsem složku s přesným rozpisem předepsaných léků, s telefonními kontakty na zdravotní personál, a hlavně konečně nás někdo poučil a připravil na to, jak asi bude odcházení ze světa vypadat.
Nejvíc jsem byla ráda za možnost kdykoli ve dne i v noci zatelefonovat o radu a odbornou pomoc lidí, kteří vás neberou jen jako „pacoše“. Byli nablízku, připraveni vyslechnout kohokoliv, kdo si vyžádá jejich naslouchání.
Bez odsuzování, bez hodnocení, bez poučování nám sestřička umožňovala projevit svoje pocity, „vymluvit se“, „vyplakat se“, obejmout. Role sestřičky je v podobných případech často taková.
Bylo to velmi náročné dvouměsíční období. Od manželova lůžka jsem se celé dva měsíce prakticky nevzdalovala.
Ale pořád musíte fungovat, na hroucení není čas, něco jsem mu přece slíbila. Tehdy vůbec netušíte, co potřebujete, mozek pracuje v nouzovém - krizovém režimu, zoufalství se snažíte překrýt humorem. Je to takový „válečný stav“.
Bylo velikonoční pondělí, zrovna od nás odešlo asi dvacet hodovníků, když manžel začal hodně těžce dýchat a já nevěděla, co si mám počít. Převoz do nemocnice jsem ale striktně odmítla.
Myslím, že to bylo mé nejlepší rozhodnutí v životě. Manžel za dvě hodiny nato zemřel. Drželi jsme ho za ruku a byli s ním. Dlouho bych si vyčítala, kdybych ho tenkrát nechala převézt a on by měl zemřít někde v cizím prostředí. Ve chvíli, kdy smrt vidíte, nezažijete šok, jako kdyby vám tuto informaci pak někdo sdělil. Smrt vás v tu chvíli nevyděsí.
Proto děkuji všem pracovníkům hospice. Podíleli se se mnou na péči o manžela, řešili s námi všechny vznikající problémy. Všímali si jednotlivých členů rodiny, pomáhali „bezpečně“ ventilovat naše případné negativní emoce, rozvíjeli a povzbuzovali ty pozitivní.
Práce v hospici je velice náročná a zodpovědná. Nejen tento personál působí na pacienty a jejich rodinu celou svou bytostí. Jen na nich samotných záleží, jaký bude hospic a péče v něm."
Děkuji.
Domácí hospic můžete podporovat i vy. Stačí kliknou sem:
Děkujeme. 