O existenci hospicové péče jsem toho zpočátku mnoho nevěděla. Jen jsem z dálky obdivovala ty, kteří tam pracují, mají přeci denně kolem sebe tolik smutku …
V minulém roce můj manžel vážně onemocněl a lékaři litoměřické nemocnice mu i přes velkou snahu už nemohli pomoci. Chtěla jsem, aby poslední dny života strávil doma s tím, že se naučím, co bude potřeba a budu se o něj starat.
V tuto chvíli jsem se poprvé setkala s lidmi, kteří pracují v Hospici sv. Štěpána v Litoměřicích. Chtěla jsem vyjednat péči domácího hospice.
Nejprve jsme s dcerou kontaktovaly sociální pracovnici a vyjednaly jsme vypůjčení pomůcek, které jsem pro péči o manžela potřebovala. Velmi ochotně a rychle nám vyšla vstříc.
Poté jsme se setkaly s paní Mgr. Dagmar Pelcovou a ta nám všechno vysvětlila - jak probíhají návštěvy zdravotnického týmu a s čím vším mi mohou pomoci.
I přes obrovský smutek, který jsem v sobě v souvislosti s odcházením mého manžela nosila, jsem se v její přítomnosti cítila jako v jiném světě. Mluvila velmi klidně a s velkým pochopením pro situaci, podrobně popsala, jak bude péče probíhat, poradila, jaké úpravy bych měla doma provést a vlila mi do žil naději, že to společně s lékaři a sestrami zvládnu a svého manžela doprovodím DOMA až na konec jeho života.
Domluvily jsme termín, kdy nás lékař a sestra domácího hospice navštíví poprvé. Doma jsme s dcerou udělaly všechny doporučené úpravy a druhý den vyzvedly vypůjčené pomůcky.
Následující den byl manžel přivezen z nemocnice domů. Komunikoval jen málo, spíše spal. Jeho stav se rychle zhoršoval a na druhý den navečer, nedlouho poté, co se ujistil, že JE DOMA, zemřel.
V té chvíli se mi zhroutil svět a vůbec jsem nevěděla, jak budu dál žít. Naštěstí tu byla opět moje dcera, která mi byla v těch nejtěžších chvílích velikou oporou. Kromě jiného mi řekla, že v Hospici sv. Štěpána je možné navštívit setkání pozůstalých, na kterém si lidé, kteří ztratili někoho blízkého, mohou o svých pocitech povídat, sdílet svá trápení i to, jak se se svou těžkou situací sami vypořádávají.
Zpočátku jsem váhala, nevěděla jsem, jestli budu moci o svém zoufalství mluvit nahlas a navíc před lidmi, které neznám. Nakonec jsem se ale přeci jen na setkání vydala. A potkala opět tu skvělou paní Pelcovou. Nás pozůstalých bylo více, někteří tu byli opakovaně, ti už o své bolesti mluvili bez ostychu a obav. Nakonec jsem se odhodlala a o svůj smutek se s ostatními taky podělila. Zjistila jsem, že lidem, kteří jsou v podobné situaci jako já, se nemusím bát sdělit jakékoli pocity, popsat různé stavy úzkosti, můžu třeba i plakat. Paní Pelcová nás všechny pozorně poslouchala, nabízela jiný úhel pohledu na naše trápení. Prostě když jsem odcházela, uvědomila jsem si, že se mi skutečně trošičku ulevilo.
Od té doby chodím na setkání pozůstalých pravidelně už téměř rok a pociťuji velmi zřetelně, jak mi to pomáhá. Atmosféra, která při těchto setkáních vládne, je i přes prožívaný smutek účastníků příjemná, někdy dokonce i veselá, vzájemným sdílením pocitů a prožitků si vlastně navzájem pomáháme. Paní Pelcová nás velmi citlivě vede k přemýšlení o tom, co děláme, proč to děláme, jak se cítíme, případně jaké jsou možnosti to změnit, zkrátka vždycky odcházím s tím, že se cítím mnohem lépe a vyrovnaněji. Chtěla bych jí touto cestou moc poděkovat, jsem přesvědčená, že stejně jako mně, pomohla i mnoha jiných lidem, kteří se ocitli v situaci, kdy ztratili někoho, koho milovali, a neuměli si s ní poradit. V průběhu posledního roku jsem se měla možnost setkat i s některými dalšími lidmi, kteří v Hospici sv. Štěpána pracují a kteří se ve dne i v noci starají, aby odcházení z tohoto světa bylo pro jejich pacienty co nejdůstojnější. Jim všem stále patří můj obdiv, s jakou profesionalitou svou náročnou práci vykonávají.
I.F.