Příběhy z domácího hospice. Jak to bylo v začátcích (2015)
Kuba
Na podzim roku 2015 nás kontaktovala maminka 28letého syna, který měl ukončenou onkologickou léčbu, s tím, že by asi potřebovali naši pomoc. Domluvili jsme se na poradenské návštěvě, při které se (všeobecná sestra a sociální pracovnice) seznamuje jednak s nemocným a jeho rodinou, a pak také s celou situací, jak s potřebami pacienta Kuby, tak i zbytku rodiny. Domácí hospic ještě nepotřebovali, stačili jim občasné návštěvy nás dvou, případně doplněné lékařem. A tak jdou týdny.
V polovině prosince je Kubovi hůř, objevují se potíže, které souvisí s jeho onemocněním, a proto souhlasí s přijetím do péče domácího hospice.
Tehdy jsme však ještě neměli smlouvy s pojišťovnami, a tak jsme byli závislí na předepisování léků Jakubovým praktickým lékařem, který si občas péči představoval jinak než my. Ale museli jsme to zvládnout.
Ač to není moc obvyklé, po přechodnou dobu jsme jezdili za Jakubem denně podávat i výživu do portu, aby Kuba zesílil a prožil hezké Vánoce, což se podařilo. Po Novém roce zase začíná Kuba normálně jíst a po čase výživu do portu odmítá úplně. Stačilo mu to, co snědl.
Jaro přináší pomalé zhoršování stavu, také rozchod s děvčetem, který je bolavý. A také přesun na lůžkový hospic, který díky své bezbariérovosti nabízí potřebnou volnost v pohybu na vozíku a dlouho postrádanou aspoň částečnou samostatnost. Jsme vděční za ten relativně dlouhý čas, který jsme Kubovi umožnili strávit doma s jeho rodinou.