Klub přátel

Pavel Česal

Bývalý ředitel hospice k 20. výročí

Pavel Česal

 

První den...

            Je tomu již dvacet let, kdy jsem byl Radou Sdružení pro hospic Litoměřice, na základě výběrového řízení, jmenován do funkce ředitele Hospice sv. Štěpána. Jak si vzpomínám na můj první den? Bylo to 10. července 2001 ráno, kdy mě ve skromně zařízené kanceláři ředitele přivítal předseda sdružení, pan Míla Marek. Po nejzákladnějších formalitách, jsme si prošli hospic a zastavili se v kapli. Byla to vzláštní náhoda. Za malou chvíli začínal mladý novokněz, na jehož jméno si již nevzpomínám, sloužit jednu ze svých  primičních mší. Bylo nás tam pouze několik, pro mě tehdy neznámých lidí. Po mši svaté nám udělil  individuální novokněžské požehnání. Pro můj "první den" jsem to vnímal a stále vnímám jako krásné a symbolické vykročení do mé činnosti v hospici. Když jsem z kaple odcházel, oslovila mě jedna z účastnic mše sv. s otázkou, zda jsem nový ředitel. Poté mě  popřála  vše dobré. Později jsem ji poznal jako jednu ze sestřiček, Věrku Vítovou.

            Po obědě byla  svolána první provozní schůze zaměstnanců, kde jsem měl možnost říci pár slov o sobě a o mých představách, se kterými do hospice  přicházím. Vím, že jsem jako svoji základní představu uvedl, že sázím na vytváření dobrých mezilidských vztahů. Byl to záměr velmi zranitelný, ale pro mne a  dobrý chod hospice důležitý. O toto jsem požádal všechny zaměstnance. Jak se to dařilo, musí posoudit jiní. Tak nějak probíhal můj první den.

Skoro každý den...

            Hodně času mě zaměstnávalo vše, co se týkalo získávání finančních prostředků na provoz hospice. Jen připomínám, že jsem hospic přebíral s pětimilionovým dluhem, vůči stavební firmě BUST, která hospic postavila. Takovou částku splácet při začínajícím provozu, bylo šílené.  Spousta  mých známých  se divila, že jsem do toho vůbec šel. Dluh se mi podařilo, na základě splátkového kalendáře, splatit za dva roky.

            Jeden hezký příběh za všechny. Asi po tříletém provozu jsme si nechali natočit video o hospici, které jsem přikládal ke všem žádostem o dary. Do hospice jsem rovněž pozval starosty měst a obcí z litoměřicka, které jsem o  příspěvek na provoz každý rok žádal. Video jsem jim promítl, někteří také přijmuli nabídku k prohlídce hospice. Mohu říci, že těžko hledali slova. Jeden z nich, místostarosta jednoho města, chlap jako hora, slzel jako želva. Při odchodu řekl, teď jedu na zasedání rady a slibuji, že již naše dotace bude zcela jiná než dosud. Svůj slib splnil. Od té doby bylo město jedním z největších dárců.

            Pro získávání prostředků jsem neměl nikoho, projekty a žádosti jsem psal sám. Díky Bohu se každým rokem dařilo lépe. Po téměř třinácti  letech jsem předával mé nástupkyni hospic s více než pětimilionovým přebytkem na účtech.

            To, co mě  však dělalo každým dnem velkou radost bylo setkávání se s blízkými našich pacientů. Slyšet jejich životní osudy, vše co je naplňovalo,  radost ale i bolestí. Bylo to velmi povzbuzující. Dokazovalo, že služby, které hospic poskytuje jak pacientům, tak jejich blízkým, jsou v našem zdravotnictví jedinečné a nenahraditelné.

            A největší radost jsem měl z každodenního blízkého kontaktu se zaměstnanci. Snažil jsem se chápat jejich náročnou práci, jejich osobní problémy a radosti, starosti, připomínky. Chodil jsem mezi ně  ráno při předávání nočních služeb. Většinou i dpoledne při krátké chvíli při kafi. Krásné chvíle pro vzájemné pochopení se, povzbuzení.

Poslední den...

            Tak uteklo téměř třináct roků mé činnosti v hospici. Úmysl s tím, že budu chtít skončit a odejít do důchodu, jsem sdělil předsedovi sdružení půl roku předem. Potěšilo mě, když jsem slyšel "proč, nikdo tě nevyhání". Jsem přesvědčen, že člověk má umět odejít včas. Na budoucí rok jsem ještě zajistil financování hospice. Hospic byl i personálně dobře zajištěn. Vše jsem připravil k předání. Mým posledním dnem v hospici byl  31. květen 2013.

            Za těch téměř třináct let jsem nesmírně vděčný Bohu a všem, se kterými jsem mohl tak krásné dílo jako je hospic vytvářet. Jsem rád, že je i nadále v dobrých rukou a slouží těm nejpotřebnějším.

Pavel Česal     

 

 

 

 

 

  

 

 

nahoru