Klub přátel

Monika Marková - ředitelka hospice

Je tolik vzpomínek za těch 20 let…

Monika Marková - ředitelka hospice

Je tolik vzpomínek za těch 20 let… Vlastně jdou ještě trochu dál do minulosti...

V září 2000 nám Diecézní charita půjčuje učebnu v budově bývalého probošství na Dómském náměstí a probíhají první pohovory s budoucími zaměstnanci. Tolik milých lidí se sešlo… Je radost poslouchat jejich motivace k práci. Vytáhlá usměvavá štíhlá Romča, elegantní Martina, rozvážná Dagmar, Iveta, Lucka, Miluška, Přemek, Janička s Kájou…., Věrka, Markéta, Iva, Jitka…Rýsuje se dobrý tým.

A pak v půlce ledna 2001 nastupují. Měli jsme si chystat oddělení, ale ještě není všechen nábytek a hlavně, ve staré budově chybí okna, protože výroba měla nějaký výpadek. Všude hrozná zima… Zázemí máme v těch prvních dnech v současné kanceláři fundraisingu. Vodu na mytí oken a dveří si ohříváme v rychlovarné konvici.

A opravdu jen krátce před slavnostním otevřením, už bylo vše důležité na svém místě… První dokumentace, první objednávka léků do úplně prázdné lékárny. Zaškolení práce s prvními lineárními dávkovači…První vyzvedávání opiátových receptů tehdy ještě na okresním úřadě…. A potom první rozpis služeb a 13. 2. 2001 první pacient. Zatím je v provozu jen přízemí, na druhém patře probíhají exercicie, které vede P. MUDr. Ladislav Kubíček. V  pokojích pro pacienty jsou ubytováni hosté, modlí se za budoucí pacienty, meditují. Probíhá měsíc otevřených dveří…

Někdy mezi tím probíhá focení na první „provozní“ propagační materiály. Na těch dosavadních byly jen fotky budov „dříve“ a „potom“. Nyní bychom už chtěli i nějaké s pacienty, ale jak to udělat? A tak si můj manžel bere do hospice pyžamo a propůjčuje se k roli pacienta. Markéta a já se střídáme v rolích sester a příbuzných. Letáček je vytištěn jen v pár kusech, brzy už máme fotky z opravdového hospicového života…

Další velmi silná vzpomínka je na našeho prvního pacienta s diagnózou ALS.  Pan JD byl z Mělníka a měl krásnou rodinu. Nikdy nezůstal v hospici sám. Střídala se u něj manželka, děti a myslím, že i vnoučata. Sbíral housle, a dokud mohl, tak na ně i hrál. Můj bráška Jirka – v té době končil gymnázium - mu několikrát přišel do pokoje zahrát. Podobně přicházel hrou na housle potěšit tehdejší kazatel Církve adventistů sedmého dne Jiří Tomášek. Rodina byla nejen milující a soudržná, ale také vynalézavá. Aby se pan D. mohl přesouvat z lůžka do křesla co nejvíc samostatně, vylepšili stávající zvedák. Odstranili závěsný vak, který pánovi nevyhovoval a ramena doplnili o jakési kruhy obalené molitanem a o popruh na přichycení beder. Pacient se posadil na lůžku, kruhy se navlékly do podpaží, popruh se navlékl podobně jako horolezecké úvazy a nemocný se mohl téměř napřímit a ze začátku udělat i pár „kroků“ po pokoji. Moc mu to pomáhalo. Pacient se velice bál dušení, které se u této diagnózy popisuje velmi často, skonal však v klidu a pokoji. Poslední rozloučení proběhlo v naší rozlučkové místnosti a brácha Jirka hrál na housle… S manželkou pana D. jsem stále v kontaktu. A vzpomínání na ně, na jejich vzájemnou lásku a obětavost mě i nyní naplňuje velkou vnitřní radostí.

Pak se mi také vybavuje vzpomínka na jednu maminku – mohla být tehdy tak stará, jako já dnes, která přijela z Prahy se svou dcerou, čerstvě dostudovanou zdravotní sestřičkou, která se rozhodla, že chce pracovat v hospici. Maminka se potřebovala přesvědčit, že své kuřátko neposílá do nebezpečí. Z kuřátka se vyklubala skvělá, empatická kolegyně, která s epizodou práce v pražském mobilním hospici Cesta domů, je mezi našimi zaměstnanci dodnes. I když nyní na rodičovské dovolené a tak daleko provdaná, že se nám po jejím skončení asi nevrátí.

Pamatuji si, že když jsme začali o tématu hospice v Litoměřicích hovořit, nikdo nevěřil tomu, že by takové zařízení mohlo zrovna v Litoměřicích vzniknout, že by mohlo najít dostatek podporovatelů, aby se vybudovalo a udrželo. A ono je tu již 20 let, stále roste, má úžasné zaměstnance, pro které je dobro pacienta a jeho rodiny na prvním místě. Kolem hospice vyrostla komunita lidí, kteří vnímají smysl takového zařízení, vnímají důležitost laskavé péče a podpory v závěru lidského života i podpory pozůstalých po ztrátě. Drží hospic nad vodou ve chvílích těžkých a postupně mnozí z nich pomohli i politicky zajistit větší část financování hospicových zařízení ze zdravotního pojištění a státního rozpočtu. Jsem za to velmi vděčná! A jsem také přesvědčená, že tahle silná základna dobrých lidí ponese hospic i v dalších letech.

Naše bývalá primářka MUDr. Marie Goldmannová označila jednou hospic za „ostrůvek pozitivní deviace ve zdravotnictví“.  Byli jsme v té době pátým lůžkových hospicem, mobilní hospice teprve vznikaly zcela neformálně, spíše jako poradenská místa. Myslím, že po těch dvaceti letech můžeme celkem sebevědomě říci, že myšlenky hospice se šíří i díky nám do celé republiky. Stovky stávajících i budoucích kolegů zdravotníků prošly našimi stážemi a praxemi. Mnoho týmů, které uvažovaly o rozvoji hospice ve svém regionu, se u nás učilo… Tak bych nám všem – protože umírání podle statistiky potká sto lidí ze sta – přála, aby z ostrůvků byly kontinenty. Aby se každému člověku v závěru života dostalo kvalitní, odborné i lidské paliativní péče. Věřím, že litoměřický Hospic sv. Štěpána k tomu bude rád dále přispívat.

 

Text poskytla Mgr. Monika Marková, ředitelka a spoluzakladatelka hospice, bývala vrchní sestra.

nahoru