Klub přátel

Jiří Landa

Očima starosty

Jiří Landa

Vážení přátelé,

                dovolte mi u příležitosti 20. výročí otevření Hospice sv. Štěpána vrátit se krátce o oněch zmíněných 20 let a kousek zpátky… protože dvacet let je poměrně dlouhý časový úsek, prosím o prominutí, pokud se dopustím některých nepřesností a pojetí mých řádků bude spíše subjektivním pocitovým vnímáním…

                Už při mém příchodu na radnici v roce 1994 patřily Litoměřice mezi města s nejrozšířenější a dobře fungující škálou sociálních služeb. O to bylo i pro mě jednodušší tento trend udržet a dále služby rozšiřovat či přizpůsobovat tehdejším potřebám. Díky výborné spolupráci s neziskovým sektorem měly Litoměřice velmi dobré jméno mezi ostatními obcemi. Zástupci mnohých z nich jezdili do našeho města pro zkušenosti i pro příklady. Musím s uznáním všem kolegům v zastupitelstvu přiznat, že zastupitelstvo Litoměřic jako celek vždycky umělo jistým způsobem potřebám v této oblasti naslouchat a rozvoj sociálních služeb také podporovat.

                V této atmosféře se kolem roku 2000 začalo mluvit o hospicovém hnutí, což pro mnohé z nás byl neznámý pojem. Protože zároveň v tomto období docházelo k převodům státního majetku na obce a předmětem převodu byl i majetek související se zdravotnictvím, došlo tím mj. k převodu budovy bývalé porodnice na město. Bylo proto přímo symbolické, když za mnou na úřad tehdy přišli zástupci rodiny Smolkových s nápadem, že by mohl být v Litoměřicích vybudován hospic a s vizí, že budova bývalé porodnice by byla vzhledem k lokalitě, kde je situována, téměř ideální. Nechal jsem se tedy poučit o problematice hospicové péče a doprovázení. Vzpomínám si i na první setkání s paní doktorkou Svatošovou, jejíž nadšení i trpělivá práce s námi politiky nám postupně otvírala oči. Dohodli jsme se na exkurzi v Hospici sv. Anežky České v Červeném Kostelci, jíž jsem absolvoval spolu s kolegyní L. Melenovou, vedoucí odboru sociálních služeb.

                Po návratu z Červeného Kostelce jsme spolu s paní vedoucí začali s myšlenkou potřebnosti vzniku hospice v Litoměřicích seznamovat své kolegy a spolupracovníky. Velkou pomocí nám byl též postoj a práce kolegy radního a předsedy sociální komise, MUDr. F. Pražáka. Po nějakém čase naplněném diskuzemi mezi členy městské rady jsme zpracovali a předložili návrh na pronájem budovy bývalé porodnice pro nově založené občanské sdružení pro hospic za symbolické nájemné. Po intenzivním přesvědčování, že se jedná o čisté úmysly a zodpovědné lidi ve vedení sdružení, a po dlouhých a poměrně náročných diskuzích, se nakonec podařilo pronájem budovy městskou radou schválit. Musím se přiznat, že si dnes už přesně nepamatuji, jak kdo z členů rady hlasoval, mám ale zato, že nakonec pronájem schválila rada jednohlasně.

                Bohužel, časem se ukázalo, že pro vícezdrojové financování a získání některých dotací na rekonstrukci budovy, které se podařilo Sdružení předjednat, brání jejich schválení a získání majetkový vztah, tzn. že zásadní dotace na rekonstrukci může Sdružení získat pouze v případě, že bude vlastníkem předmětné nemovitosti. Pro nás zástupce města to znamenalo předložit návrh na převod majetku z města na Sdružení městskému zastupitelstvu. Jestliže jsme o pronájmu budovy předtím museli přesvědčit 8 radních, tentokrát jsme museli přesvědčovat 26 zastupitelů. Těžší a složitější byl i fakt, že v případě pronájmu majetek zůstává městu, zatímco v případě převodu nebo chcete-li prodeje (za symbolickou 1 korunu českou) město majetek ztrácí. S tím ovšem mohli mít někteří zastupitelé problém. Pro nás s paní vedoucí to znamenalo vynaložit maximum úsilí a diplomacie, abychom potřebnou většinu zastupitelů přesvědčili o tom, že takový krok má smysl. Pochopitelně, že jsme na jednání zastupitelstva museli na pomoc přizvat i zástupce Sdružení tehdy reprezentovaného nově jmenovaným ředitelem MUDr. Františkem Pražákem, ale velkou pomocí byla účast MUDr. Marie Svatošové. A podařilo se… ani zde si konkrétní čísla hlasů pro hospic nepamatuji, ale vím jistě, že rozhodla podstatně početnější většina hlasů zastupitelů, než bylo minimální kvórum. Ukázalo se, že litoměřičtí zastupitelé mají zájem o posunutí sociálních služeb ve městě zase o úroveň výš.

                Asi neexistuje hezčí pocit než si uvědomit, že určitá (a jistě nedokonalá) snaha člověka pomohla dobré věci a při pohledu zpět zjistit, že „to“ mělo smysl… milí hospičáci, dovolte mi ze srdce vám všem poděkovat a popřát vám zažít podobný pocit, že každá kapka potu, každá slza i občasný pocit marnosti a smutku měla a má hluboký smysl… vážíme si vás za to…

                                                                                                              Jiří Landa, starosta Litoměřic (1998 – 2002)

 

 

 

nahoru